Profesor Zdeněk Bubník z Vysoké školy chemicko-technologické má velkou lásku. Relaxuje u obsáhlé sbírky cukru
Dejvice – Na první pohled to vypadá jako dva zdemolované karetní stolky, kterým vtiskl tvar pološílený vyznavač kubismu.
A to ještě po několika sklenkách absintu. Ve skutečnosti je to ovšem chemický vzorec molekuly alfa-D-glukopyranosylbeta-D-fruktofuranosidu, kterou pohromadě drží
glykosidická vazba. Prostě C12H22O11. Neboli cukr.
To, co laik vnímá jen jako hromádku bílých krystalků, bez nichž by čokoláda chutnala asi jako mastný popel, je pro profesora
Zdeňka Bubníka životní téma.
Ve sbírce je 120 000 položek
Zveličování to přitom není ani v nejmenším. Na Vysoké škole chemicko-technologické v Dejvicích totiž
Bubník šéfuje Ústavu chemie a technologie sacharidů. A když si může po práci odpočinout, relaxuje u své rozsáhlé sbírky –
pochopitelně cukrů.
„Každý potravinářský obor na naší škole má své výrobky, my obsáhneme všechno od cukru přes čokolády až po pečivo. Chtěli jsme takový
průřez výrobků studentům vystavit,“ vysvětluje Bubník, jak se začala v roce 1980 rodit jeho sbírka, v níž má dnes kolem 120 tisíc položek
baleného cukru – sáčky, kostky, tyčky, homole i různá sladidla.
Před rokem 1989 byla prý fakultní sbírka chuďoučká, napočítali byste v ní sotva pár tisíc kousků. To až s otevřením hranic začaly
sběratelům baleného cukru blažené časy.
A tak se teď může Bubník a jeho kolegové pyšnit například prvorepublikovými cukry, speciálními plechovkami, v nichž měli sladidlo
uskladněno američtí vojáci za druhé světové války, nebo unikátním cukrem z Ruska. „Ten se vkládal mezi kontakty min, než se vypouštěly
z ponorek do moře. Jakmile se ve vodě cukr po určité době rozpustil, mina vybuchla,“ popisuje hodně nemírové využití sacharózy profesor
chemie, který je pyšný také na vzácné zásilky ze zemí, kde je cukru nedostatek, na balíčky z Bílého domu, Číny i Patagonie.
„Mám pravděpodobně jednu z největších sbírek v Česku. Souměřitelná je snad kolekce Miloslavy Žďárské, která založila i Klub sběratelů
baleného cukru, do něhož mě přizvala,“ rozvažuje Zdeněk Bubník a sebekriticky přiznává: „V rámci Evropy nebo světa máme co dohánět.
Například jedna německá sběratelka, která je i zapsaná v Guinnessově knize rekordů, se může chlubit 370 tisíci položkami!“
Byť je jeho sbírka o poznání menší, už teď zabírá nejen prostory na vysoké škole, ale také přímo u Bubníků doma. Pro hospodyni je taková
představa dost hrozivá – těch mlsných mravenců, kteří se musí snažit exponáty ochutnat…
Sbírá cukr, ale sám nesladí
„Kupodivu to tak není, mravence vábí spíš sirob nebo rozpuštěný cukr, ale krystalky je nezajímají,“ uklidňuje
Bubník manželky případných dalších sběratelů a připomene, že dobře uskladněný cukr se navíc ani nekazí.
„Rafinovaný cukr má krystalickou mřížkou a s tou se samo od sebe nic nestane. Mám vzorky z 20. let minulého století a ty
chutnají pořád stejně,“ tvrdí profesor Bubník.
Že by si nakonec chodil na sbírku sám její majitel? „Kdepak! Sladké mám rád, ale ani nesladím. I když si myslím, že je cukr za lidskou
obezitu obviňován nefér. Je to ta nejpřirozenější látka, jenom my se ji musíme naučit jíst střídmě,“ dodává Zdeněk Bubník.
Autor:Magdalena Nová Zdroj:Regionální mutace Mladá fronta DNES – Praha
