České zemědělství překonává nejobtížnější období od své transformace, tedy od poloviny devadesátých let minulého
století. Dopady hospodářské krize jsou fatální. Příjmy českých farmářů se v roce 2009 v meziročním srovnání propadly
o čtvrtinu. Je otázka, jak kritický nedostatek zdrojů pro financování výroby zemědělské subjekty zvládnou.
Jednou z mála komodit, pokud ne jedinou, která přináší farmářům určitou jistotu příjmu nad hranici vynaložených
nákladů, je ozimá řepka. Pěstuje se už na čtrnácti procentech orné půdy a je druhou nejrozšířenější plodinou.
První místo na našich polích má obilí, jehož podíl dosahuje šedesáti procent. Proč o tom píši? Zkrátka proto, že se
jedná o plodiny, které v našich přírodních podmínkách mohou hrát významnou roli při naplňování programu biopaliv.
Mohou dokonce rozhodnout o tom, že se české zemědělství přestane propadat, že přestanou přibývat nezaměstnaní.
V minulém roce skončilo v resortu tři tisíce pracovníků. To všechno by se mohlo změnit. Mělo by to svou logiku
a pro nás, české zemědělce, velký význam.
Výroba krmiv se vloni propadla o patnáct procent
Vždyť obilí musíme rok co rok pracně vyvážet, protože propad stavů chovaných hospodářských zvířat je tak masivní,
že pro stále větší jeho část není využití. Například jenom za loňský rok klesla výroba krmných směsí, jejichž základní
komponentou je právě obilí, o plných 15 %. Vyvezli jsme 1,7 milionu tun obilí. Samozřejmě za velmi nízké ceny.
Mohl bych pokračovat, ale pro ilustraci uvedená neoddiskutovatelná fakta snad stačí, abych mohl položit několik
otázek těm, kteří vedou cílenou kampaň proti biopalivům, popřípadě i těm, kteří zodpovídají za politiku naší země
a závazky, které jsme v této oblasti přijali.
Otázka první: Jak chce Česká republika splnit závazek 5,75 % biopaliv z celkového objemu pohonných hmot pro dopravu
v roce 2010?
Otázka druhá: Proč u nás vadí pěstování obilí a řepky za účelem výroby biopaliv a přes hranice, ve stejné Evropské unii,
například v Německu, Polsku či Rakousku, ne?
Otázka třetí: Dnes a denně jsme bombardováni varováními o stavu veřejných financí, kterým mimo jiné pouštějí žilou
další a další nezaměstnaní. Statistiky uvádí, že jeden nezaměstnaný stojí ročně stát 250 tisíc korun. Proč tedy
nenastartovat program startu biopaliv, který přinese pracovní místa v zemědělské prvovýrobě a zpracovatelském průmyslu?
Otázka meritorní: Existuje ještě v naší zemi něco jako národohospodářské myšlení a nebo zbyl už jenom tvrdý lobbismus,
kde jedinou bernou mincí jsou peníze?
Biopaliva nezvyšují cenu potravin
Tolik praktický pohled očima zemědělců. Vedle něho samozřejmě existuje odborný pohled očima ekologů a odborníků
na produkci potravin. Podtrhuji slova „pohled odborníků“. Je neoddiskutovatelné, že biopaliva mají vliv na snižování
emisí skleníkových plynů. Stejně tak je neoddiskutovatelné, že při současném přetlaku zemědělské produkce nemají
biopaliva tuzemského původu vliv na cenu potravin. Nemají ani vliv na to, kolik lidí ve světě hladoví. To je věc
světových politiků, stimulu místní produkce, případně přesunu zemědělské nadprodukce ze západního světa, kde jí
je dostatek. Odlišme je od pohledu lobbistů, kterým jde jen a jen o svou kapsu, ať to stojí, co to stojí.
Zářný příklad máme ve fotovoltaických elektrárnách. Vloni jich přibylo o 1 800 % a další se staví. Bude nás to
všechny stát navíc desítky haléřů na jednom kilowattu elektrického proudu. Zaplatí to minimálně 98 % občanů
tak, aby se ta zbylá dvě procenta měla dobře.
Hleďme, aby se něco podobného nestalo s českým zemědělstvím a nechme farmáře žít a podnikat. Je to v zájmu všech.
Pokud tady čeští zemědělci nebudou a všechno budeme dovážet, pak to bude s potravinami jako s tou fotovoltaikou.
Tvrdě to zaplatíme všichni.
